neděle 4. května 2014

Kalendář na léto 2014 (kde budu a kdy budu)

Květen

7. května (středa) - OpenMic Praha
8. května (čtvrtek) - Domaslav, grilování beránka
10. května (sobota) - svatba (ne moje)
17. - 18. května (sobota a neděle) - CITO Čečovice
23. května (pátek) - Noc kostelů, Domaslav
24. května (sobota) - Terezín, Geo event
31. května - Holostřevy

Červen
1. červen - Stříbro
6.-8. června (pátek až neděle) - Řemeslná Domaslav
13. - 15. června (pátek až neděle) - ARH Hracholusky
29. a 30. června (neděle a pondělí) - Velká Fatra

Červenec

1. - 4. července (úterý až pátek) - Velká Fatra
10.- 12. července (čtvrtek až sobota) - Folková růže, Jindřichův Hradec
13. - 18. července (neděle až pátek) - Morava
19. - 20. července (sobota a neděle) - Malostatek Blatiny, Šebáňovice, malofestival

Srpen


neděle 2. března 2014

Začít v horách, dojít k moři
přes louky i přes údolí
oheň ten Tě nepřebolí
oheň ten jen prostě hoří

sobota 11. května 2013

Otázky (klauzurní práce)

Jednoho dne Alenka přišla k rozcestí a uviděla na stromě kočku Šklíbu. „Kterou cestou se mám dát?
“ řekla. „Kam chceš jít?“ chtěla vědět Šklíba. „Já nevím,“ odpověděla Alenka. „V tom případě,“ řekla kočka, „na tom nezáleží.“


Úvod – 1986

Když mu bylo jedenáct let, spálil si prsty. Bylo to v ten den, kdy dostavěl papírový model hradu
Litice a napadlo ho, jestli je lepidlo kanagom opravdu hořlavina druhé třídy, jak to stálo napsané na
červené tubě ještě červenějšími písmeny. Vymačkal polovinu lepidla do dřezu, protože nechtěl, aby
v kuchyni něco chytlo, a průhlednou želatinu s typickým řezavým zápachem zapálil. Hořela krásně
a on vychutnával silný pocit svobody – byl sám doma, mohl si dělat, co chtěl. Přehrabovat se ve
skříňce, kam rodiče schovávali složenky a bony – na těch se mu nejvíc líbily ty propletené čáry na
jednotlivých bankovkách. Mohl si pustit desku na gramofonu, na který jinak nesměl sahat (gramofon
byla DRAHÁ věc, a proto se s ním muselo zacházet s úctou), mohl si ji pustit nahlas, jak nejvíc to šlo, a
pak v obývacím pokoji křepčit. Mohl hrát na otcovu kytaru, i když to neuměl, a nikdo mu neříkal, jak
se správně mají držet akordy. Mohl do dřezu v kuchyni vymačkat lepidlo a zapálit ho, aby zjistil, jestli
opravdu hoří.

První věc, která ho napadla, když průhledná kaluž na dně dřezu vzplála, že si měl nejdřív sloupnout
z konečků prstů zaschlé lepidlo. I jeho prsty hořely překrásným plamenem. Sice strčil ruku
duchapřítomně hned pod kohoutek a pustil vodu, ale bolelo to strašně, za tu malou chvilku se
mu připekla kůže do tvarů, které by rozhodně mít neměla. A taky spálené maso strašně smrdělo.
Už nikdy ten zápach nezapomněl a pokaždé, když v budoucnu cítil v kuchyni spálené maso, třeba
sekanou nebo jen lehce připečené kuře, rozbolely ho prsty na levé ruce. A také už věděl, co to
znamená spálit si prsty. Tehdy si poprvé uvědomil, jak jsou slova důležitá a že je dobré jim věnovat
pozornost.

Každý pracovní den byl jednu hodinu denně doma sám.

Byla to pro něj v celé dychtivosti jeho jedenácti let jedna jediná hodina denně, kdy se cítil svobodný.
Přišel ze školy a měl jen pro sebe celý dům, zahradu, všechny klíče, všechny vypínače a všechny
dveře. Pak se vrátil z práce otec i matka, z družiny bratr a všechno se zase rozeběhlo podle
neměnného řádu. Úkoly, uklidit pokoj, jít si hrát na hřiště. Ale tu jednu hodinu denně ne. Nejraději
vyběhl po schodech na půdu, protože na tu normálně nesměl, a probíral se stohy starých časopisů,
které tam byly naskládané v úhledných balících, nejraději měl dikobraz. Kresleným vtipům se moc
nesmál, ale líbily se mu některé kresby, hlavně od Neprakty a tajemného muže jménem BaPe. Mnoho
let přemýšlel, jestli může mít někdo v příjmení dvě velká písmena. Nebo dopisy, byla tam krabice
s dopisy, které jeho otec posílal za mlada z internátu jeho matce, každá obálka zapečetěná červeným
voskem s obrázkem něčeho, co nedokázal rozeznat, a pak otevřená zřejmě perořízkem na horní delší
hraně. Nikdy je nečetl, nepřišlo mu to správné, ale rád je držel v rukou v prašném šeru mezi starými
trámy.

Při každé návštěvě půdy doufal, že objeví zapomenuté dveře do tajné místnosti a tam… sám nevěděl,
co by tam mělo být, ale byl přesvědčený, že někde existuje svět za světem. Nikdy je nenašel. Ale
protože osud k němu byl shovívavý, asi že osud má slabost pro ty, co se mu odmítají vzdát, našel
něco jiného. Bylo to o mnoho let později a byla to víc než co jiného náhoda. Na jedné besedě mu
Bartoš a Pergner, dva pánové, kteří dlouhá léta vystupovali pod společným pseudonymem BaPe,
osvětlili největší záhadu jeho dětství.

Stať – 2009

Ta myšlenka se mu objevila v uvolněné mysli z neznámých důvodů. Ležel v horké vaně, ponořený až
po horní ret, inhaloval nosem horkou páru s vůní mandlí, která mu stoupala kolem hlavy, a očima
ostřil na hladinu, která byla stále klidnější a klidnější, až úplně znehybněla. Tělem mu procházely vlny
uvolnění, cítil, jak tělo vypíná jednu funkci za druhou. A pak, nepostřehl, kdy se to stalo, nebyl to
žádný skok nebo střih, byl současně ve vaně a současně ve vlaku čekajícím na hvizd výpravčího. Pára
z lokomotivy i z horké vody mu stoupala kolem očí jako ve zpomaleném filmu, za oknem koupelny
nebo kupé viděl pomalu procházet stíny spolucestujících, cítil se uvolněný, natáhl pohodlně nohy a
vychutnával to zpomalování času do poslední běžící sekundy. Pak se čas zastavil a vlak sebou trhl a
dal se pomalu do pohybu.

Myslí mu vířily odpovědi, ale jejich nosiči nebyla slova, ale pocity. Svaly mu vláčněly, tělo se mu
prodlužovalo uvolněním, ruce se vznesly samy od sebe na hladinu, kola vlaku přeskakovala po
mezerách mezi kolejnicemi. Pěna začala pomalu ubývat, praskat po jednotlivých bublinkách,
jak do vody proniklo jednou jedinou kapkou mýdlo a začalo svoji rozkladnou misi. Pozoroval to
nezúčastněně, stejně tak jako viděl orosený kohoutek na zdi, plastovou láhev se šampónem a
nezúčastněně vnímal i to, jak mu těžkne hlava mokrými vlasy a za oknem se míhají telegrafní sloupy.

S každou projetou zastávkou klesala teplota vody ve vaně o malý kousek níž a níž, matně si uvědomil
známou krutou hříčku se žábou a vroucí vodou – když hodíte žábu do vroucí vody, vyskočí, když ji
hodíte do studené a tu začnete ohřívat, uvaří se. V Hořovicích viděl Schrödingerovu kočku, jak chodí
opatrně po vaně, klade tlapku za tlapku a přitom ho pozoruje z nedalekého kopce, který vlak právě
míjí.

Ticho přerušil kvílivý zvuk brzd, který přicházel z karmy nad vanou, vlaková souprava se blížila do své
konečné stanice, do končetin se mu začal vracet cit, po síti jemnější než pavučina v babím létě se
rozeběhly elektrické impulsy a naplnily neuronovou síť, první pohyb rozvlnil hladinu a přinesl poslední
závan mandlí, zvuk se vrátil do svých vyjetých kolejí a v nastalém tichu vlak zastavil a naposledy
sebou škubnul v protisměrném pohybu, voda vyšplíchla na dlaždice vedle vany.

Kolem je spousta odpovědí, ale jaké jsou otázky?

Závěr – 2013

První špendlík mu vypadl z ruky. Zeď byla pokrytá desítkami, možná stovkami relikvií – vstupenky
do kina, na koncerty, do divadel, kousky map, letenky, plakáty, papírové visačky z džín, pohlednice
z celého světa, placky s logy hudebních skupin, jízdenky na vlak. Špendlík za špendlíkem opouštěl
silnou papírovou tapetu a na zem se snášela minulost. Dosedala lehce, někdy rubem, jindy lícem a
bez ladu a skladu pokrývala dlaždice na podlaze.

Snažil se dívat jen na své ruce, na špendlíky, které chatrně držely jeho vzpomínky, ale neubránil se a
zaostřil pohled na zelený obdélník z loňského festivalu na jihu Čech, potom na stvrzenku z autobusu,
na PFko.

Venku zatím pokračovalo sychravé ráno, kterým se za svítání přiloudal liduprázdnou ulicí. Poslední
mrazíky letošní zimy sváděly své marné boje s časem, první autobus vypustil při rozjezdu černý oblak
kouře, město se probouzelo.

Ze zdi zmizel poslední kousek papíru, vstupenka na půlnoční představení do kina. Sesypal poslední
hrst špendlíků do plastové krabičky, tu vložil do krabice od bot narvané až k prasknutí tím, co bylo
ještě před chvílí na zdi. Už nespěchal.

Prošel naposledy prázdný byt, zastavil se u okna a chvíli se díval, jak dole na ulici začíná proudit život,
v kuchyni si natočil sklenici vody, urovnal utěrku a zavřel dveře. Pak se posadil před čerstvě prázdnou
zeď. Díval se na ni, jako by k němu mohla mluvit. Z nádraží vyjížděly další vlaky a horká voda se
hrnula z kohoutků do dalších van. Další mladí kluci si pálili poprvé prsty. Bílá zeď k němu nakonec
promluvila. Pousmál se a pokýval hlavou. Vzal papírovou krabici, zabouchl dveře bytu a přivolal
výtah.

úterý 19. února 2013

Indiánská píseň




Stejně, jako je celý svět propojený jedním vzduchem, jedním svitem slunce a jednou noční oblohou, je propojený i knihami. Knihy mezi sebou po nocích šeptem promlouvají a sdělují si tajemství. Všechny jsou totiž sestry, sestřenice, matky i dcery, přítelkyně a souputnice. Jedna bez druhé by neexistovaly, jejich sesterstvo je mocné, ale pokorné, rozeseté po celém světě. V tom šepotu jsou příběhy dávných dob, i ty které se ještě nestaly. Dokonce i ty, které se nikdy v tomto světě nestanou, ale v jiném… kdo ví? Po nocích šustí nad mou postelí svými stránkami, černá písmenka mlčí do tmy, slova se tiše nesou odstíny ticha. Stačí přistoupit ke knihovně, přiložit čelo na ohmatané hřbety… 

Byl to jeden z letních večerů, kdy jasně svítí měsíc, teplý vzduch se vznáší mezi ještě prohřátými kmeny stromů a jiskry z ohně se ve vzdušném víru točí spirálou vysoko ke hvězdám. Kdy se melodie proplétají s tmou a tančí houpavým krokem v roztodivných tvarech kolem kruhů zpěváků. Jak se jmenovala, nevím, i když se snažím vzpomenout. Vím, jen, že zpívala. Mezi desítkami hlasů se ten její vznášel a přeskakoval po slovech jako hravé dítě, které se nemůže nabažit večera. A písně plynuly, večer ubýval, polena hasla. Nastal čas návratu. Rozvezl jsem celou posádku do jejích domovů po okolních vsích, jen ona zbyla na zadním sedadle. Neměla kde spát, vzal jsem ji k sobě, ustal bráchovu postel. Když viděla knihovnu, v očích ji zasvítilo a začala hladit obálky svazků, vytahovat je a listovat jimi. Musím spát, řekl jsem jí, promiň. To nevadí, zazpívám Ti do usínání. Posadila se k mé posteli a začala nápěv beze slov, indiánský jako její hříva, širý jako lesy noční krajiny, tichý jako křídla vážky.

Ráno jsem ji našel, jak spí na zemi obložená mými knihami, jednu ještě v ruce, prst na řádku, kde přestala číst. Nakládal jsem ji ještě spící, cestou se pomalu probouzela, dal jsem jí termosku s kávou a krajíc s máslem. Kam chceš odvézt, zeptal jsem se, tam, řekla. U brány dětského domova zamávala a smála se s plnou pusou.

Knihy znají různé příběhy, ty co se staly, i ty, co teprve čekají na své čtenáře. Jsou jako chmýří, jako nápěv tiché indiánské písně dlouhovlasé dívky beze jména.